A

pevné a tekuté složky atmosféry, které se dělí na přirozené a antropogenní. Mezi přirozené aerosoly patří kosmický prach, částice z povrchu půdy a moře, aeroplankton (pyl, bakterie), vulkanický prach. Mezi antropogenní aerosoly patří pevné částice, jako jsou saze, nebo plynné příměsi jako SO2, SO3, H2SO4 a NO2.

je plocha na zemském povrchu, na které, nebo ve které probíhá přeměna zářivé energie na tepelnou a opačně. V ní se uskutečňuje transport tepelné energie do atmosféry a podloží cestou turbulentní výměny a molekulárního vedení. Jednotlivé subsystémy a jejich elementy jsou propojené soustavou bezprostředních a zpětných vazeb

je poměr množství odraženého záření k záření, které dopadá na povrch. Procento odraženého záření, které dopadá na povrch Země, označuje schopnost pohlcování slunečního záření. Například čerstvý sníh má albedo 70 až 80 %. Starý sníh 30 až 50 %. Písek 30 až 35 %. Louky 20 %.

Vyvýšená kupa: tvoří vrstvy nebo lavice, které se skládají z lístků nebo zaoblených zploštělých balvanů, tzv. velké beránky. Jsou tvořeny převážně z přechlazených kapek vody. Jejich mocnost je 200 až 700 m. Srážky z těchto oblaků se ve vzduchu vypaří a nedopadnou na zem.

Vyvýšená sloha: tvoří vláknitou nebo proužkovou záclonu šedé barvy. Slunce a měsíc prosvítají jako přes matné sklo. Stíny, které vrhají na předměty jsou výrazné nebo chybějící. Mocnost slohy je až 2 km. Srážky padají v zimě v podobě sněhu, v létě se vypařují ve vzduchu.

používá se v praxi, stavební klimatologie, letecká klimatologie, klimatologie měst

je plynný obal Země, který je připoután gravitační silou a zúčastňuje se zemské rotace. Je složená ze směsí plynů a pevných a kapalných částí. Mezi základní plyny v atmosféře se považuje dusík (N, tvoří 78,08 %), kyslík (O2, tvoří 20,95 %) a argon (Ar, tvoří 0,93 %), dále jsou to Ne, He, CH4, Kr a H2

Dolní hranici atmosféry tvoří zemský povrch, když vzduch proniká do zemské kůry a nasycuje také vodu v oceánech. V atmosféře ubývá s výškou tlak a hustota. Přibližně okolo 50 % veškeré vzduchové hmoty se nachází ve vrstvě do 5 km. Kolem 90 % je ve výšce do 20 km. A přibližně 99,5 % veškeré vzduchové hmoty se nachází do výšky 80 km. Atmosféra nemá žádnou výraznou horní hranici a hustota plynů se postupně přibližuje hustotě plynů v meziplanetárním prostoru. Výška atmosféry se udává do 30 až 40 tis. km. Za touto hranicí převládají odstředivé síly nad sílou zemské gravitace, odtud pak částice atmosféry pronikají do meziplanetárního prostoru.

Atmosféra zadržuje značnou část krátkovlnného slunečného záření, které má škodlivé účinky na živé organismy. Jedinečnou úlohu na pohlcování ultrafialového záření má ozón. Jeho množství v atmosféře je velmi malé (03, tvoří 0,001 % objemu atmosféry). Nejvyšší koncentrace ozónu připadají na výšku 25 až 30 km, této vrstvě se říká ozonosféra. Atmosféra rovněž obsahuje pevné a tekuté složky, obecně se nazývají atmosférické aerosoly. Ty se dělí na přirozené a antropogenní.

• Mezi přirozené aerosoly patří kosmický prach, částice z povrchu půdy a moře, aeroplankton (pyl, bakterie), vulkanický prach

• Mezi antropogenní aerosoly patří pevné částice, jako jsou saze, nebo plynné příměsi jako SO2, SO3, H2SO4 a NO2

Atmosféra se dělí podle výrazných teplotních zlomů na troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféru a exosféru.

Troposféra je spodní vrstva atmosféry a obsahuje 80 % z celkové hmotnosti vzduchu a téměř všechny vodní páry. Zde probíhají změny počasí. Teplota vzduchu klesá s výškou o 0,6 °C na 100 m. Sahá do výšky 16 až 18 km nad rovníkem, 10 až 12 km v mírných šířkách a 7 až 9 km nad póly. Horní hraniční vrstva troposféry se nazývá tropopauza. V troposféře se nachází 99 % vodní páry.

Stratosféra: sahá od tropopauzy do výšky 50 km. Do výšky 20 km zůstává teplota stálá. V oblastech kolem rovníku od -76 do -80 °C, v mírných šířkách od -51 do -61 °C, v polárních oblastech od -64 do -68 °C. V této vrstvě jsou pozorovatelná oblaka, ale pro malý obsah vodní páry je jich málo. Vrstva od 20 do 50 km obsahuje ozón, který pohlcuje sluneční záření, a proto v této vrstvě teplota s výškou stoupá.

Mezosféra: ve výšce 50 km je dělící vrstva a oblast mezi stratosférou a mezosférou se nazývá stratopauza. Zde se láme teplotní křivka. Do výšky 80 km klesá teplota velmi prudce a v horní hranici mezosféry dosahuje teplota až -95 °C. Mezosféra obsahuje jen velmi malý obsah vodní páry. Ve výšce 60 km leží ještě vrstva ionosféry. Horní hranici mezosféry tvoří mezopauza. Až do této hladiny je vzduch směsí plynů s výjimkou vodní páry a ozónu. Z tohoto důvodu se troposféra, stratosféra a mezosféra též nazývá homosféra.

Termosféra: začíná nad mezopauzou. V této vrstvě teplota stoupá. Ve výšce 150 km dosahuje 600 °C. Termosféra sahá do výšky 800 km. Ve výšce 600 km dosahuje teplota na 1500 °C.

Exosféra: je nejvyšší vrstvou atmosféry. Začíná ve výšce 800 km a obsahuje ještě volné molekuly plynu, které částečně zůstávají v zemské atmosféře, anebo unikají do meziplanetárního prostoru.

jsou úzké přechodné vrstvy, které oddělují od sebe vzduchové hmoty různých vlastností. Jejich délka může být několik set až tisíc kilometrů a šířka o několika desítkách kilometrů. Jejich výška může dosahovat až k tropopauze. Fronty, které oddělují základní geografické typy vzduchových hmot se nazývají hlavní atmosférické fronty.

Jsou tři hlavní atmosférické fronty:

• Arktická fronta: odděluje arktický a polární vzduch

• Polární fronta: odděluje tropický a polární vzduch

• Tropická fronta: odděluje tropický vzduch od rovníkového

Tyto fronty, které oddělují základní vzduchové hmoty se v průběhu roku posouvají za sluncem směrem na sever, nebo na jih. Například v zimě se přesouvá polární fronta na jih a v létě zase na sever. Proudění vzduchu probíhá podél fronty poměrně stacionárně. Jakmile se začne fronta přemisťovat a měnit své místo, hovoříme o pohyblivé frontě, která se dělí na teplou, studenou a okluzní.

• Teplá fronta: je to úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem, který se pohybuje směrem ke studenému vzduchu. Nad celým povrchem teplé fronty, který je skloněný ve směru jeho postupu, vystupuje lehčí teplý vzduch nad ustupující těžší studený vzduch. V souvislosti s výstupnými proudy vzduchu dochází ke kondenzaci vodní páry, proto se na teplé frontě vytváří systém vrstevnaté oblačnosti, která sahá několik stovek kilometrů před frontální čáru. Srážky jsou trvalé a jejich šířka je 300 až 400 km. Prvními příznaky přibližující se teplé fronty jsou řasy (cirrus), které se vyskytují až 900 km před teplou frontou. Řasy přecházejí do řasových sloh (cirrostratus), houstnou a klesají. Řasové slohy přecházejí do vyvýšené slohy (altostratus). Z těchto oblaků mohou v zimě vypadávat srážky. Po nich následuje dešťová sloha (nimbostratus), která má základnu velmi nízko a vypadávají z ní trvalé srážky. S přibližující se teplou frontou se zhoršuje viditelnost, může vznikat mlha a klesá tlak vzduchu. Po přechodu fronty srážky ustávají, oblačnost se trhá a stoupá. Po přechodu teplé fronty převládá teplé počasí s horší viditelností. Na synoptických mapách se teplá fronta označuje červenou barvou, která vyplňuje půlkruhy bochníkovitého tvaru, které se kreslí ve směru postupu teplé fronty.

• Studená fronta: je to rozhraní mezi teplým a studeným vzduchem. Pohybuje se směrem k teplému vzduchu. Postupuje za teplou frontou a pohybuje se přibližně o 40 % rychleji než teplá fronta a uzavírá teplý sektor tlakové níže. Projevuje se kupovitou oblačností s přeháňkami a v létě s bouřkami. Ve studené frontě proniká těžší studený vzduch pod teplý vzduch, který je nucený vystupovat nahoru. Výstupné proudy jsou větší než při teplé frontě. V blízkosti frontální čáry se tvoří kupovitá oblačnost s přeháňkami a silným větrem. Někdy se tvoří vysoká hradba kupovité oblačnosti s bouřkami. Za frontální čarou převládají trvalejší srážky. Tlak vzduchu před studenými frontami klesá, za nimi prudce stoupá. Ve studeném vzduchu za frontou