S

pravidelné odchylky od celkového rázu počasí, které jsou podmíněné zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací. Patří mezi ně oteplení začátkem února s následujícím ochlazením, ochlazení v půlce března, ochlazení koncem první květnové dekády, ochlazení kolem 8. června, vyvrcholení léta v půlce července, oteplení koncem září, oteplení koncem listopadu, oteplení v polovině třetí prosincové dekády

na horní hranici atmosféry se soustředí skleníkové plyny, které zabraňují pronikaní vyzářené energie do volné atmosféry. Tento přirozený jev je však zesilován produkcí znečisťujících látek, především prachových částic, CO2, vodní páry, freonů a podobně. Jen malá část pochází z přirozených zdrojů, většina je produktem lidské činnosti. Mezi hlavní zdroje znečisťujících látek v ovzduší patří rozsáhlé kácení a následné vypalování pralesů, i exhaláty z průmyslové výroby.

je jediným zdrojem energie pro planetární geosystém. Vnitřní energie Země a energie kosmického záření je oproti tomu zanedbatelná. Sluneční paprsky se šíří v kosmickém prostoru rychlostí 300 000 km/s a vzdálenost 150 000 000 km mezi Sluncem a Zemí urazí za 8,3 min. Slunce svou energií ohřívá Zemi, jejíž průměrná roční teplota dosahuje kolem 16 °C, oproti tomu je teplota v kosmickém prostoru -273 °C.  

 
Množství tepla, které dostává zemský povrch od Slunce závisí na úhlu dopadu slunečních paprsků. Čím větší je úhel dopadu slunečních paprsků, tím menší vzdálenost musí překonat. Od toho závisí množství energie, které připadá na jednotku povrchu. Při kolmém dopadu paprsků připadá na jednotku povrchu více tepelné energie než tehdy, když dopadají paprsky pod menším úhlem než 90°. Na úhlu dopadu slunečních paprsků závisí rozložení klimatických pásem a střídání ročních období.

Při přechodu zemskou atmosférou podléhá sluneční záření pohlcování, rozptylu a odrážení.

• Pohlcování: jednotlivé plyny, které tvoří atmosféru, pohlcují záření různých částí slunečního spektra v rozličném stupni. Dusík pohlcuje záření z úzkého pásma ultrafialového záření, kyslík viditelnou část spektra ultrafialového záření. Nejvíce pohlcuje ultrafialové záření ozón. V nižších vrstvách atmosféry pohlcuje slunečné záření, především infračervené záření,  nejvíce oxid uhličitý, vodní pára a drobné pevné částice. Celkově podléhá pohlcení v atmosféře přibližně 15 % slunečního záření.

• Rozptyl: rozptyl záření je výsledkem odchylování paprsků od původního směru, neboť se lámou a odrážejí na molekulách vzduchu. Nejintenzivněji podléhají rozptylu fialové paprsky a nejméně červené paprsky. Proto západ Slunce má červenou barvu. Když by určitá část záření nepodléhala rozptylu, tak by při zamračených dnech byla úplná tma, protože by na Zem nepronikalo přímé záření Slunce. Stejně i při západu slunce za horizont by hned nastala tma, kdyby nebylo rozptylu. Rozptylu podléhá přibližně 25 % slunečního záření, které proniká do zemské atmosféry.

• Odrážení (albedo): je poměr množství odraženého záření k záření, které dopadá na povrch. Procento odraženého záření, které dopadá na povrch Země, označuje schopnost pohlcování slunečního záření. Například čerstvý sníh má albedo 70 až 80 %. Starý sníh 30 až 50 %. Písek 30 až 35 %. Louky 20 %.

malé bílé neprůsvitné ledové kulovité zrna menší než 1 mm.

jsou tvořené jehličkovými nebo destičkovými krystalky ledu.

bílé neprůsvitné ledové kulovité zrna s průměrem 2 až 5 mm.

je tvořen ledovými krystalky hvězdicovitého tvaru. Při teplotách nad -5 °C jsou krystalky větší a shlukují se do vloček.

Charakteristika atmosférických srážek: jsou to produkty kondenzace a sublimace vodní páry v ovzduší, dopadající na zemský povrch. Jedná se o veškerou vodu v kapalném nebo tuhém skupenství vypadávající ze všech druhů oblaků, nebo se usazující na zemském povrchu. Atmosférické srážky vznikají tak, že vodní kapky a ledové krystalky se spojují, zvětšují svůj objem a výstupné proudy v atmosféře je už nedokážou udržet a vypadávají na zemský povrch. Tehdy hovoříme o vertikálních srážkách. Podle skupenství, tvaru a velikosti rozlišujeme několik typů vertikálních srážek:

• Déšť: tvoří ho vodní kapky o průměru minimálně 0,5 mm a maximálně 2 mm.

• Mrholení: tvoří ho malé kapky, menší než 0,5 mm.

• Sníh: je tvořen ledovými krystalky hvězdicovitého tvaru. Při teplotách nad -5 °C jsou krystalky větší a shlukují se do vloček.

• Sněhové krupky: bílé neprůsvitné ledové kulovité zrna s průměrem 2 až 5 mm.

• Sněhová zrna: malé bílé neprůsvitné ledové kulovité zrna menší než 1 mm.

• Mrznoucí déšť: průhledné ledové zrna o průměru menším než 5 mm. Vzniká zmrznutím dešťových kapek, nebo roztopením sněhových vloček.

• Kroupy: kuličky nebo kousky ledu, které mají průměr 5 až 50 mm.

• Sněhové jehličky: jsou tvořené jehličkovými nebo destičkovými krystalky ledu.

Denní a roční chod srážek: při denním chodu se rozlišují dva základní typy chodu srážek:

• Pevninský typ: má dvě maxima a dvě minima. Hlavní maximum se vyskytuje po poledni, vedlejší ráno a souvisí s denním chodem oblačnosti.

• Mořský typ: má jedno maximum v ranních hodinách a minimum odpoledne.

Při ročním chodu srážek se vyčleňuje několik základních typů vázaných na všeobecnou cirkulaci atmosféry:

• Rovníkový typ: je charakteristický dvěma obdobími dešťů, vyskytujících se během rovnodennosti

• Tropický typ: dvě rovníkové maxima se přibližují s rostoucí zeměpisnou šířkou až k jejich splynutí, které se váže na letní období a trvá přibližně 4 měsíce

• Typ tropických monzunů: je podobný jako tropický typ, jen je výraznější. Období dešťů a sucha jsou ostře ohraničena.

• Typ subtropický, středomořský: minimum srážek připadá na léto, a maximum na podzim a zimu

• Pevninský typ mírných šířek: maximum srážek připadá na léto a minimum na zimu. Vyskytuje se v centrálních částech kontinentů

• Mořský typ mírných šířek: maximum srážek se může vyskytnout v zimě, nebo je charakteristické rovnoměrné rozložení srážek během celého roku. Vyskytuje se v západních oblastech kontinentů

• Monzunový typ mírných šířek: maximum srážek je v létě, minimum v zimě. Tento typ je podobný pevninskému typu mírných šířek, amplituda ročního chodu srážek je vyšší. Tento typ je typický pro východní Asii.

• Polární typ: maximum srážek připadá na období nejvyšší vlhkosti, což je v létě. Minimum na zimu. V oblastech oceánů se může maximum přesouvat na zimu.

Slohová kupa: tyto oblaky tvoří vrstvy, které se skládají z velkých laloků tmavé barvy s jasnějšími mezerami. Části oblaků se ukládají do skupin, pásem nebo vln. Jejich mocnost je 200 až 800 m a tvoří je většinou kapičky vody. Často vznikají rozšiřováním oblaku Cumulus.

je dělící vrstva mezi stratosférou a mezosférou, která se nachází ve výšce 50 km.

sahá od tropopauzy do výšky 50 km. Do výšky 20 km zůstává teplota stálá. V oblastech kolem rovníku od -76 do -80 °C, v mírných šířkách od -51 do -61 °C, v polárních oblastech od -64 do -68 °C. V této vrstvě jsou pozorovatelná oblaka, ale pro malý obsah vodní páry je jich málo. Vrstva od 20 do 50 km obsahuje ozón, který pohlcuje sluneční záření, a proto v této vrstvě teplota s výškou stoupá.

Sloha: tvoří rovnoměrnou vrstvu oblaků podobnou mlze, která však nedosahuje na zemský povrch. Tato oblaka vznikají při nasouvání teplých vzduchových hmot nad chladný povrch. Jejich mocnost je 200 až 800 m. V létě ji tvoří drobné kapičky vody, v zimě prochlazené kapičky a krystalky ledu.

je to rozhraní mezi teplým a studeným vzduchem. Pohybuje se směrem k teplému vzduchu. Postupuje za teplou frontou a pohybuje se přibližně o 40 % rychleji než teplá fronta a uzavírá teplý sektor tlakové níže. Projevuje se kupovitou oblačností s přeháňkami a v létě s bouřkami. Ve studené frontě proniká těžší studený vzduch pod teplý vzduch, který je nucený vystupovat nahoru. Výstupné proudy jsou větší než při teplé frontě. V blízkosti frontální čáry se tvoří kupovitá oblačnost s přeháňkami a silným větrem. Někdy se tvoří vysoká hradba kupovité oblačnosti s bouřkami. Za frontální čarou převládají trvalejší srážky. Tlak vzduchu před studenými frontami klesá, za nimi prudce stoupá. Ve studeném vzduchu za frontou